Historie implantologie

Historie pokusů o zubní implantaci sahá relativně daleko. První zmínky o předchůdcích dnešních klasichých implantátů se tradují do období starověku. Archeologický nález tehdejších napodobenin zubních implantátů, který pocházel z doby před více než 1350 lety, a vztahoval se k civilizaci Mayů, se týkal dolní čelisti tehdy zřejmě dvacetileté ženy. V ní byly jako kůly zasazeny části mušlí, jež pravděpodobně měly plnit funkci ztracených zubů. Další dochované známky implantologické techniky pocházejí například z Egypta.

Kolem roku 700 př.n.l. etruská civilizace vyvinula techniku náhrady zubu v podobě zlatých tyčinek, do kterých byl vložen umělý zub (zejména zvířecí), což sebou samozřejmě neslo také řadu rizik spojených s přenosem nemocí a různých infekcí. Tyto tyčinky byly zhruba 5mm široké, upevněné zlatými hřebíčky. Kromě toho sloužili také jako spojka na uvolněný chrup.

Zubní lékařství ale zaznamenalo hlavní zlom v období renesance, kdy však byla stomatologie ještě součástí chirurgie. V 18. stolení se začínaly vyrábět první protézy, které již něco vydržely. Všechny předchozí experimenty povětšinou neměly dlouhého trvání, i zubní náhrady vyvrtaných zubů byly pouze krátkodobé, protože byly zhotoveny z příliš měkkého materiálu.

S rozvojem přírodních věd v 19. století se nabídla možnost v této cestě pokračovat dále. Implantáty byly vyráběny z porcelánu, slonoviny, drahých kovů i kaučuků. Počátkem dvacátých let minulého stolejí se tohoto objevu chopili badatelé z ruzných koutů světa a začali se zabývat studiem, které daly základ budoucí podobě dnešních klasických implantátů.

První řešení šroubových implantátů navrhl Strock v roce 1938. Jeho implantát byl již z chromkobaltmolybdenu. Později byly implantáty vyráběny z tantalu, který měl poměrně dobré biotolerantní vlastnosti. Ve 40 letech se objevil implantát subperiostální, což je implantát zaváděný mezi periost a kost. S tímto principem se setkáváme i dnes, ale velmi pravděpodobně tato metoda nebude používána a v brzké době bude opuštěna.

V 60. letech minulého století nastala doba, kdy byl nastartován vývoj v nitrokostních implantacích. Byl vynalezen čepelkový implantát, který zavedl dnes již klasik implantologie Dr. Leonard Linkow. Materiálem vhodným pro výrobu implantátů byl zvolen TITAN, který je do dnešní doby prakticky jediným materiálem splňujícím všechny požadavky na úspěšnou implantaci.

Nejvýznamnější přelom přišel v 70. letech, kdy Prof. Per-Ingvar Brånemark objevil jev dnes nazývaný oseointegrace, což znamená vhojení implantátu do kosti bez mezivrstvy měkké tkáně a navrhl samonosný válcový typ samořezného šroubového implantátu.

Po konferenci v Torontu v roce 1982 se celá tato metodika šroubových titanových implantátů dodržuje v různých modifikacích dodnes. Další vývoj poté směřoval k povlakování a povrchové úpravě implantátů. Ty dosáhly velkého rozvoje, a to hlavně v posledním desetiletí. Zdokonalování se týká jak materiálů, tak tvarů a v neposlední řadě také způsobu upevnění v čelisti.


Design © 2011 Handmade Dreams
Přihlásit se